A ještě před zrcadlem stojí, pohlíží v bledou krásu svoji, a ještě se ji zvýšit strojí. I sáhne pro lahvičku
čarovně zažehnanou, i vykropí vodičku, a hned jí růže zplanou; na lících krásné růže,
s nimiž se kouzlit může. Již se v to kouzlo noří, již jako slunko hoří: v tom žhavé oko pozvedne,
v tom obraz matky zahledne. „Ty dobrá matko, matičko, jak jsi mne milovala, an jsi své dítě outlounké
před zlým už varovala. Však jedno bylo slovíčko nad jiné důraznější – ty milá matko, matičko,
nehroz mi v čas nynější!“ „„Nekoukej do zrcadla v noční, večerní době, sic by se ukázala
pekelná stvůra tobě.““ „Proč mne ta báj tak děsí, vždyť ani nejsou běsi; proč mne ta báj tak lekla,
vždyť nejsou stvůry pekla!? –“ A v hrdém lásky přepychu dá se konečně do smíchu, však nový zas ji porve žas,
když pohledne tam na obraz; jak na matičku pohledne, tu jako stěna přebledne. Materské oko pohrožuje,
a dcery bledost postupuje. „Což pak mne mámil svůdný sen, což by to bílý nebyl den?“ I poskočí jak zděšená,
a najde okna zastřená; roztrhne rudou záclonu, a najde město v tichém snu; úžasně z okna ven pozírá –
ach ani jiskra! tma tam čírá! Lunu tam dávno zastřel černý mrak, jako ten příkrov tuhou mrtvolu, aby snad nevypátral její zrak,
co se to díti má teď v oudolu: Vítr se vznese, příroda zdme se, vody se šíří,
vlny se víří, vichřice skučí, zdaleka hučí strašlivá bouř.
Blesky ty lítají, rachotí hrom, skály ty pukají, kotí se strom:
jakoby nebe zbouřilo sebe, v zápasu vzteklém válčiti s peklem.
Klikatý blesk, andělů meč, hromový třesk, satanů seč;
kříž na kříž blesky, zařve hrom, jakby se kácel nebes dóm,
jakby mu ďábel podrazil sloupy. – Ha v tom před dívku zděšenou stoupí! –
Cookies on Poetry Cove