Jen v noční krásu oděna, povstala z lůžka Helena, jak zora v horách zrozena, stříbrnou mlhou zastřena.
A rychle před zrcadlo kročí, ztopivši v ně ty žhoucí oči; i zří tu bledou líc, ty černělesklé vlasy,
ten kyprý nahý prs, ty nedotknuté krásy. I stojí dlouho nepohnuta, svou vlastní vnadou uhranuta,
jako ta laňka srnooká, když se tam zhlíží u potoka. I dlí tam před zrcadlem s duší divně jatou,
a skoro před svým stínem kleká jak před svatou! – Však náhle se tu zase zvedne, a v komnatě se poohledne:
„Rychle šaty, drahý skvost, jede ženich, jede host – rychle zlata, perlí lesk, rychle diamantův blesk;
pojedeme v davu hostí, při hudbě a veselosti, kam nás volal zvonu hlas; kde nám věčně svážou ruce,
svážou ruce, spojí srdce, by nás nerozdvojil čas.“ I stiskne žhavý ret na obraz ženicha,
až vroucí amulet líbáním zadýchá. – A znova před zrcadlem šat drahý obléká,
ty nejdražší rubíny na prsty navléká; i klade na šiji předrahých perlí lesk,
a diamantův blesk do vlasův zavijí; panenským věnečkem si hlavu přepíná,
a jehlou s kyticí si ňádra zapíná. Věnečkem z lilijí, kytičkou z růží;
z strojených lilijí, z dělaných růží! – A před zrcadlem dlí, kde krása její tlí;
hle v oku touhy zář, a v lících hravý smích, na těle bílý šat, jako ten padlý sníh,
a jako duhy lesk demantův, perlí blesk. Ve vlasech z lilijí věneček bílý,
jakby jej andělé z hvězdiček vili.
Cookies on Poetry Cove