Nevěsta. (I.)

Půlnoci dutý zvuk v noc temnou smutně zní, a bouří duchův pluk, jenž na svých hrobech spí;

a luna jako stráž nad městem tiše pluje, a bledá její tvář tam v okna pokukuje.

Poslední zvonu ráz tak dlouho pozazněl, tak dlouho umíral, vždy letě dál a dál –

až v dálce oněměl; i bylo ticho zas. Aj prchl sladký sen, tím zvukem zděšený,

od lůžka Heleny; tak náhle probuzen, jak snivý milenec, jejž stíhá války ryk,

jako ten šílenec, jenž v duchů pádí šik. A Helena se budí, zvony zaslechnuvši. –

„Ach či to den, či světlo?“ bolně zavzdechnuvši; „aj či to k svatbě zvoní!?“ – Tímto procitne,

a nežli zvon odumře, z lože vylítne. A v tom na blízkém stolku lampičky hasne kmit;

tak smutně dohořívá, jak choré hvězdy třpyt; jak rajských růží vděk, motýlka krátký věk! –

Vnadná však ještě Helena napolo v sen je schýlena, tak jako čistá lilie, než z poupěte se rozvije;

jako to děcko růžené, větérkem z rána zbuzené. Jakým to snem je dojmuta, jakoužto zvěstí dotknuta?

„Ha či to pravda, či to sen, můj ženich že mi jede již, svých hostů davem obklopen?“ I stiskne žhavý ret

na obraz ženicha, až vroucí amulet líbáním zadýchá. „Ha či to pravda, či to sen,

že mi to k svatbě zvonil zvon, že to již ráno, že to den?“ „Aj bude svatba dnes, a bude kvas a ples,

již to zní v kostele tak divě vesele.“–