Sedí vdova, zahalená smutkem, pohřížená v nevýslovné hoře... Mlčky sedí, jako na přestole, v dědičném svém starodávném sídle;
vážně hledí s čelem zamyšleným, na němž skví se vínek majestátu. Rouška smutku halí její líce, ubledlé, leč ušlechtile krásné,
a v tom jejím velkém, modrém oku Iskne se slza, vzdechem vyroněná, jako bílý na blankytě mráček. Nepohnutě sedí zamyšlená,
jako hora, obestřená mlhou – její duše, zdá se, uletěla od nemilé, smutné přítomnosti k upomínkám velikým a slavným...
zalétajíc na perutích touhy k budoucnosti, bohdá, veselejší... Při ní dvé se milých dítek baví: švarný synek, ještě nedospělý,
se sestřičkou mladší, roztomilou. On se dívá v rozloženou knihu na obrazy dávné minulosti, vypráví jí o strastech a bojích
se sousedy, povždy nepřáteli; ona pak, mu mlčky naslouchajíc, obírá se dětsky ještě loutkou. Jinoch zaslech těžký vzdech své matky,
pohled k ní, a vida, ana slzí, nechal všeho, vstal a něžně praví: „Aj matinko, proč jsi žalostivá? Proč jsi smutná, vzdycháš, ano pláčeš?
Což se tě snad dotkla nová rána? Či vzpomínáš na příkoří stará? Či nám hrozí jakés nebezpečí?“ A dceruška dodá, přiskočivši:
„Proč si s námi nehraješ – a vzdycháš? Proč se s námi nesměješ – a pláčeš?“ I dí matka, tulíc k sobě dítky: „Jak pak bych já smutná netruchlila,
když mi srdce svírá troje hoře, troje hoře, jak tři líté zmije... První hoře, z něhož vše zlé plyne, že na vojně, v kruté bitvě zhynul
mně choť drahý a vám dobrý otec. Ach s ním zašlo mé i vaše slunko, shas den naší svobody a slávy, nastala nám pochmurná noc smutku.
Shasla hvězda radosti v mém oku, zahalila tvář mou černým dýmem a mou duši naplnila žalem. Zlaté slunko, když zapadlo večer,
vstane opět z rána v nové kráse – kdy však vzejde zas i nám den blaha? Tak jsem s vámi mladá ovdověla, a vy se mnou záhy osiřeli;
zůstali jsme sami, opuštění, bez obrany, pomoci i čáky. Tu však přišel cizí muž, náš soused, slíbil nám být ochranou a štítem,
být mně radou a vám poručníkem. Poručníkem! – Bože na nebesích! Tu počíná druhé moje hoře, hoře naší smutné přítomnosti,
tekoucí jak řeka slz a vzdechův. Cizí muž ten, jenž nám měl být spásou, stal se naším trapičem a škůdcem... Jako vrabec, úskočně se vloudiv
v osiřelé hnízdo lašťovičí, vyštípe a shází nedospělé lašťovičky s vlastního jich hnízda, nic nedbaje na pláč jejich matky,
lítající zoufale kol mláďat: – Tak ten cizí, uhostiv se u nás, nešetrně haní, co nám milo, urážlivě tupí, co nám draho,
násilnicky šlape, co nám svato. Směšná je mu naše řeč a kniha, ovšem proto, že jí nerozumí; špatné naše dědictví a právo,
neboť, ovšem, nenáleží jemu; i my jsme mu protivní a podlí, ovšem proto, že mu překážíme v jeho zlobě, loupeži a vraždě,
již chce páchat na všem, co je naše, – ač jen k nebi vzdycháme a pláčem! Zlý poručník jak zlý otčím řádí: cizím slovem krutě rozkazuje,
bez ohledu, vám i vaší matce; naše drahé památky a skvosty tajně loupí, šantročí a maří; naše staré zápisy a práva
násilník ten falšuje a trhá! Jeho řeč je lež a ošemetnost, jeho krok je loupež, ukrutenství... Zlý poručník zle nám hospodaří!
A když pomním na budoucnost vaši, tu ach cítím opět nové hoře, jako by mne uštkla lítá zmije. Co z vás bude, moje milé děti? –
Nedej, bože, by se dělo s vámi, co se stalo vašim mladším bratřím: neboť vinou zlého poručníka hezké děcko a dvé milých dvojčat
uchvátil mi nelitostný osud, urvav mi je od prsou a srdce... Co z vás bude, moji sirotkové! Kdo se o vás bude s láskou starat,
by se rozvil mateřský váš jazyk, s jazykem i srdce i váš rozum? Kdo vás nyní příkladem i slovem bude učit milovat vlast drahou,
s vlastí národ svůj a lidstvo celé? Jaké bude v rukou poručníka, probůh, vaše dědictví, mé věno? Těžko matce, vdově se sirotky –
a tíž ještě se zlým poručníkem!“ S pozorností vyslech’ matčin nářek a v svém srdci složiv její slova, statný jinoch s důvěrou se táže:
„Což nemáme příbuzných a přátel, u nichž bychom hledali a našli útočiště, útěchy i rady?“ „Příbuzných je dosti, přátel málo.
Rozmnožilť bůh rod náš, milý synu, jako hvězdy na večerním nebi, nerozmnožil však i veselí... Naše matka měla čtyři dcery
a všem dala velké věno, carské; vdaly jsme se do čtyř uhlů světa, ale štěstí netrvalo dlouho: my tři sestry jsme už ovdověly
a jak smutné kukačky teď pláčem nad sirotky svými ubohými...“ „Ale tys mi kdysi vyprávěla pohádku o jakéms mocném strýci. –
Kdo je strýc ten?“ „Choť mé čtvrté sestry.“ „Nuže k němu, vypovím mu všecko, poprosím ho, aby se nás ujal!“ „Milý synu, nenaděj se příliš:
nevěří, prý, sytý hladovému.“ „Ale ku svým upřímně se hlásit, říkáš, sílí důvěrou v čas nouze...“ „Jako vroucí k nebi modlitba.
Na nikoho však se nespolehej a sám pilně vesluj k břehu spásy: bůh pomůže, kdo si sám pomáhá! Vše se mění, časem zlé vše mine,
i ta dlouhá zima naší bídy... Pukne led, a rozpěněný potok zapěje svou hymnu svobody; podupaná travička zas vstane,
zakvete a naplní vzduch vůní; prchnou mraky, vyjasní se nebe, a vše bude slavit z mrtvých vstání... až nám z jara vzejde nové slunko,
až ty k letům dospěješ, můj synu, a sám ujmeš vládu nad dědictvím, jako někdy Václav Otakarův.“
Cookies on Poetry Cove