Dítě lásky.

Vedle bílé růžičky červená se kvítko – vedle bledé matičky rostlo hezké dítko –

a když rozum chápalo, plakalo to dítko. „Ach já nevím, co to je? – když si s dětmi hraji,

nedají mi pokoje, smějí se a lají – ach já nevím, co to je, že mi všichni lají?“

„A má matka rozmilá zarmoucena sedí, sedí celá unylá, smutně na mne hledí –

ach já nevím, co to je, že vždy smutně hledí?“ „Jiní mají tatínka – mně prý dávno umřel,

tak mi říká maminka, aniž jsem ho uzřel – ach já nevím, co to je, že by byl už umřel?“

„Umřel – a proč nechodí matka v svatou dobu, proč mne nikdy nevodí k tatínkovu hrobu? –

ach já nevím, co to je, že my nejdem k hrobu?“ „Když se večer modlívám, k nebi upna zraky,

za dědečka prosívám, za babičku taky – ach já nevím, co to je, proč ne za něj taky?“

„Lidé si cos šeptají – když si s dětmi hraji, smějí se mi potají, smějí se a lají –

ach já nevím, co to je, že mi všichni lají?