V ten den jsem ve flétnu byl proměněn; vítr světa hučí mnou, jenž jsem tím hudebním nástrojem a každým výdechem
se pravé tóny ozývají, až zdá se, že jsem na pevno již proměněn. Ó, čtenáři, buď zdráv! Já tisknu tobě ruku, ne však měkce; to můj mrav.
Snad pluješ nyní na parníku po chlácholivé řece a po tvé straně sedí žena, kterou jsi sepjal v pevné řetězce, jsa opojen; té můžeš vyprávět o mé proměně, jež může být i tvojí. Poslouchej a hleď mi pevně do očí!
Víc nežli tvarů, bylo stínů a barev v mém mládí; a všude byla rozestřena noc, v níž měsíc nesvítil tak, jak vlastní oheň tvrdý a stravující v loži zmítal mnou.
Ó, země spálená, již často mnil jsem v dálce ztracenou! Ó, pelesti, znám váš požár řežavý a železnou též zmrazující studenost, ač v chapadla postele spoután,
přec byl jsem jenom pomíjený v světě host! Vím, vím, vím, že v tváře jste se zcela do mne zabodly, vy, koule mosazné, jež zdobíte mé lože, když jsem vyplul do noci, jak v štěkající moře,
jsa vámi hypnotisován. Ó jaký byl to bolící a neskutečný čas, že ještě dnes mám v obličeji jeho známky! Však život byl, jenž do mne silou hřměl,
jeho tóny byly síla, krutost, smích a nekonečné lákání, až duše zajiklá se tiše bála v úzkostech, zříc všechno to, co spíjelo a vraždilo mne, neznámo. Víc nežli vše, to vlna byla nesmírná,
jež valila se duše ostrovem, v němž se třásl ždající a kolébaný, udivený květ, střed bytosti, ne květ, však malá, nepatrná sazenice, z níž vykvést měla kolmice – mé duše směr –
a zrak, jímž vnímám svět. Leč tehdy všechno třáslo se, jak listí stromů; a vánek, který vál i slunce, každá světa proměna tvoji duši zbarvovaly, jako účinlivá přísada;
a ty jsi pil a pil, a vraždil, smál se, přijímal a lhal, jsa zajat ve věcech, jak krutě pokořený otrok. Často vzpomínám, jak lotrovskými pelechy to byla pochůzka,
kde mohl každou chvíli zatknouti se v záda nůž. Tehdy nejčastěj v tvých očích sopky syčívaly žalostí, tváře měl jsi studem červené a nejistý byl krok, a pohled, gesto, úsměv jen naříkaly nejistotou,
jež tebou houpala, až v jeden den jsi poznovu byl narozen. Přivru-li oči, vidím vždy zas znovu tuto chvíli,
kdy v tobě zhustil se jak krystal onen okamžik a dech’ ti ve tvář, až jsi zavrávoral; neb tehdy jsi poznal, že jsi. Ó této chvíle, kdy jsi postavil se směrem k obloze,
neznaje pohybu, ni vůle, ale nutnost; jak by praskla v tobě tableta, tvou vnitřní šťávu chovající, rozlil se po tvých žilách tvůj drsný tón a přízvuk těla i duše, kterým mluví všechny věci, jež tvoříš a myslíš.
Ó, hleď, jak od té chvíle mluvím s tebou? Tykám si s tebou a mluvím prostě. Horečky! zrady! bitvy! ženy! probděné noci! smrti! cválají dále každodenním dusotem
a také ty, jehož ruku teď držím, si nemysli, že u mne můžeš spát a nebýt na stráži – neb nejsem klid a mír – leč pevný bod, v němž proťaly se čáry života.
Mám duši z kamene, jež pevná je a všechno, co v ni vrháš, přetaví, jak pec o žáru nejvyšším, jíž hučí přísný vítr ze světa;
je má ta pec a dnes jsem její syn; v ni metány jsou věci jako kovy,
a též já jsem vrhán v ni, věcí pán i věrný služebník.
Cookies on Poetry Cove