Noc minula. Do okna zastřeného
ranního slunce dral se první svit.
Jím probuzen, já povstal s lože svého
a spěl jsem jitru okno otevřít.
Však u okna jak maně k zemi hlédnu,
u nohou svých tam cosi ležet zřím;
níž shýbnu se – a vlašťovici zvednu
nehybnou, schladlou, s očkem pohaslým.
To ptáče večer dovnitř asi vlétlo,
já, netuše to, okno zavřel pak,
a časně ráno, sotva vzešlo světlo,
as vyletět chtěl uvězněný pták.
Leč marny byly jeho snahy stálé
zas prorazit si východ zavřený,
a ubohé to siré ptáče malé
tak zvolna utlouklo se o stěny...
Pak uklízeli pokoj. Ptáče vzali
a nesli ven. Já u okna jsem stál
a zřel, jak ze sousedstva hošík malý
se lítostivě nad ním rozplakal.
I vzdych’ jsem si: Když teď, mé dítě zlaté,
nad mrtvým ptáčkem se ti kalí zrak,
což zapláčeš, až uzříš jedenkráte,
že nejsi v světě víc, než bludný pták.
Že jako on, též k slunci budeš chtíti
se výše vznésti z bídy, ze trudu,
však jak ten pták v tom všedním živobytí
rozbiješ křídla o zdi Osudu...