Již rok. Ba, málem nevěřil bych ani –
již rok, co osud nám tě oderval,
co anděl smrti v tichém pousmání
v svou chladnou náruč měkce tebe jal.
Rok těžký byl to. Matčiných kol skrání
žal nezmírněný zvolna stříbro stkal,
a já – co tužeb, radostí a přání,
co nadějí jsem skrytých pochoval!
A jakby prchla ona shoda milá,
jak shas by žár, jenž kruh náš ozařoval,
a jakby zima krbem naším létla. – –
Jen přece stále nezměněna zbyla
ta láska, již jsem k tobě vždycky choval,
a v duši mojí památka tvá světlá!