Ji stále v mysli mám. Den letní, zářný, světlý,
na čistém západě již zvolna shasínal –
my spolu seděli a z knížky mé jsme četli
ty verše, na svěží jež otcův hrob jsem psal.
Tys otce neznala. Však vím, že’s pochopila
z těch smutných písní mých, čím na světě mi byl,
neb hlavu pojednou jsi v dlaně nachýlila
a slz Tvých hojný proud ty řádky porosil.
Ó, dítě! Ten Tvůj stesk a něžný soucit se mnou
v Tvé nitro otevřel mi pohled nejkrasší
na bílou duši Tvou, tak dobrou a tak jemnou!
A od té chvíle, věř, že jsi mi nejdražší!