Je v českých horách údolí,
tam stojí lípa stará –
ta hledí v širé okolí
a čeká příchod jara.
Kmen její k zemi skloněn již
a haluze jsou holé:
vždyť zakusila roků tíž:
dvě století stojí tam dole!
A přišlo jaro, jako sen,
a rázem vše se mění,
svět celý v úsměv proměněn
a nikde žalu není.
Jen stará lípa vzdychla si,
jak van jí korunou hárá:
U koho věk se ohlásí,
dech nevzkřísí ho jara!