Je večer v podjeseni,
chlad stoupá z lučiny,
a lesů píseň splývá
ve souzvuk jediný,
a v tichém květů chvění
déšť chladné rosy padá
na spící háj i lada,
a když se kvítek kývá,
se skví jak rubíny.
Samoten stojím v stráni,
jež mhou se halí již,
a krajem vane chvílí
tak tajné touhy tíž.
Mír s nebe níž se sklání,
s ním klid mi splývá v duši,
i cítím v noční hluši
hřát v srdci pocit milý,
jak stál bych tobě blíž!