Sám tak zvolna podzimním kráčím krajem,
žluté listí vítr mi stele v cestu,
skrze mraky vychladle k zemi shlíží
krvavé slunce.
Tak jsem šel zde – není to přec tak dávno!
Tehdy kvetly růže a hlohy rudé,
celá země splývala v písni ptačí
v jediný souzvuk.
Teď je po všem. Kam jste se děly, květy?
Kam jste, ptáci, se svými trilky vzlétli?
Mlčí všechno – tesklivě všechno mlčí
v předtuše smrti.
Tak to tady na světě vždycky bývá:
všechno, sotva rozkvete, opět vadne,
mladost, krása, jaro – to vše se jeví
illusí pouhou.
A přec – byť i zemřelo všechno v žití,
jedno jest, v čem zpátky se zase vrátit
může mládí, jaro a prchlé štěstí:
V oddané lásce!