V parku to bylo a v jeseni:
U cesty hoši dva malí,
důvěrně k sobě schýleni,
v tichounkém hovoru stáli.
A já, jak šel jsem zamyšlen,
slova jsem zaslechl tato:
„Až budu veliký, počkej jen,
ó, jak se těším už na to!“
Tak pravil ten jeden, a zrak mu vzplál,
– jak touhou srdce mu buší! –
však já se zastavil opodál
a hořce se zamyslil v duši.
Ó, hochu ty toužíš, až bouřlivá
tě života ponese řeka,
však nevíš, co pro tě ukrývá,
a netušíš, co na tě čeká.
Ty nevíš, jak svět tě pozdraví,
až vepluješ do proudu žití,
že první tvůj krok již ti otráví,
dá trny, kde čekal jsi kvítí!
A mnohdy tvou duši poraní,
a nejvíc v rodné tvé zemi,
že často si zapláčeš v ústraní,
sklamán a opuštěn všemi. –
A zatím tak bájným vidinám
teď otvíráš duši svou snící,
a přec, že to všechno je pouhý klam,
já, hochu, bych bál se ti říci.
Jdu dál raděj’ tiše, – bych nerušil
ni krokem ten sen tvůj tak sladký, –
vždyť vím, až ti odletí za pár chvil,
že nikdy se nevrátí zpátky!