Ó, jíti krajem sám, tak časně s jara,
kdy svěží zelení se šatí luh,
kdy i ta lípa na rozcestí stará
je plna nových snů a nových tuch,
kdy v každičké to větvi raší, hárá,
a první písní ptactva chví se vzduch,
pak možno chápat, jak se o vše stará
ten, jenž je láska sama, věčný bůh!
Pak možno jej tak blízko vytušiti,
jak zří nám vstříc z té jarní obrody,
jak na každičké snítce k nám se sklání –
a člověk potom teprv plně cítí,
proč na těch ňadrech matky přírody
sní tolik štěstí, míru, požehnání...