Na holé stromoví
a pole rozorané
déšť zvolna dubnový
jak tichá mlha kane.
A úkoj, vlaživě
jenž vyroní se z mračna,
zem ssaje žíznivě,
jsouc osvěžení lačna.
I zprahlá duše má
je rozoraným polem,
je zryta, zbrázděna
již hořkostí a bolem.
Však marně táži se,
zda doufat mohu ještě,
že jednou svlaží se
mhou tišivého deště...