Ať lidé pomluvou tě špiní jen a haní,
přec nelze setříti jich zlobným jazykem
tu záři čistoty, jež tká se kol tvých skrání,
a jíž já věřím víc, než v světě lidem všem.
Vždyť není možná přec, by ona vlídnost dětská,
ta prostá srdečnost, již ve tvém oku zřím,
když slunnou ulicí jdeš usměvavá všecka,
to není možná přec, by bylo koketstvím!
Leč, jestli přece jen je hořká pravda jistá,
že jak ty ostatní jsi nízká, pravšední,
mně aspoň zůstat chtěj tak bílá vždy a čistá
a nenič illusi – snad moji poslední...