Po kraji ticho. Nebe zamlžené
a šerý soumrak zvolna k zemi padá. –
Studený vítr do dáli se žene
přes holá pole a přes pustá lada.
A v duši do neznáma roztoužené
snů nebývalých tkanivo se spřádá,
a touhy stesk, tak mocné, nezkojené,
do snů těch hlubokých se tiše vkrádá.
A zdá se mi, jak po kraji se stmívá,
že postať známá, bledý stín kol táhne;
s úsměvem vlídným do chatek se dívá,
pod jeho krokem probouzí se niva,
a samý květ, kam ruka jeho sáhne...
Ó, blaženi, kam do oken se nahne!