Tři bratři si vyjeli pro štěstí
do světa z rodného lánu.
Však za krátko na prvním rozcestí
dal každý v jinou se stranu.
Ten první jel válečném na oři,
kam slavná vedla ho cesta,
zem podmanil od moře ku moři
a stavěl hrady a města.
Ten druhý z nich zaměřil do polí,
kam oči vedly ho marně,
dvůr bílý si zakoupil s topoli
a v žírném pracoval láně.
Však třetí jel přes pole, přes lesy –
den jarní smál se tak světlý,
a kudy jel, i ty skal útesy
jak samou růží by zkvetly.
Kraj v šíři i v dáli se v slunci skvěl,
plál zlatem, kam zrak se díval,
a třetí z těch bratří jel a jel
a zpíval a zpíval a zpíval.
A léta přešla. Ten první z nich
stal dávno se obětí zrady,
říš mocnou mu zpustošil nepřátel pych
a zbořena města i hrady.
A v krátku i druhého z bratří všech
zlá osudu zastihla kletba:
dvůr bílý lehl mu v plamenech,
a přívaly zničena setba.
Však kudy ten třetí jel před léty
přes pole, tišinou hvozdů,
kraj celý jak v pohádce zakletý
zní písněmi pěnkav a drozdů,
a v jedinou hymnu jásavou
ta hudba přírody splývá,
a poutníku zemdlenou nad hlavou
zpívá a zpívá a zpívá.