V mou duši smutek pad a v ňadru cítím chlad,
jak zima zlíbala by mraznýma mne rtoma,
dej ruku mi a pojď se se mnou podívat,
zda jaro vrací se – mně je tak teskno doma!
Pojď, vyjdem do polí v to známé údolí,
jež vroubí pásma hor a středem při potoku
se vine silnice a při ní topoly –
pojď, jak jsi chodila, tak tiše po mém boku!
Pojď, půjdem do lesů, v šer skalních útesů,
kde s Tebou samoten a s božským klidem v duši,
prost všedních starostí své štěstí ponesu.
Tam žádné zloby hrot sny naše nepřeruší.
Já s něhou mateří Ti slíbám s kadeří
stín chmury každičký od jitra do soumraku,
a někdy-li se přec nám v cestě zašeří,
jak jelen uštvaný chci sílu pít z Tvých zraků – – –