Jí mnohá vráska v čelo vyryla se,
co otec navždy odešel, tak mlád –
a v jejím pohledu v tom krátkém čase
jak všechen žár by vyhasnul a schlad. –
Jak ráno svitne, zvolna ubírá se
na svěží jeho hrob se vyplakat,
neb někdy večer chodívá tam zase,
než slunce shasne, „dobrou noc“ mu dát.
Když slyší klavír, jejž tak často hrával,
vždy pláče zticha. A jak noc se sklání,
když temnem záře hvězd už prokmitá,
u knihy sedá, jak on usedával,
však nečte – – vzpomíná – – a neví ani,
že její vlas už stříbrem prokvítá – – –.