Zas přišla jeseň zádumčivá,
svadlého listí plný klín,
z mlh šera do kraje se dívá,
na čele vínek z jeřabin.
Po strništích a alejemi
v dál vítr táhne, šelestí,
jak vyprávěl by širé zemi
pohádku zašlém o štěstí.
A jeseň z klínu svého hází
uvadlých listů tisíce,
a u rybníka pode hrází
pozvolna žloutnou metlice...
Ó, jeseni! Tvé listí sváté
nechť zahalí kraj daleký,
i hrob, kde jedno srdce zlaté
již usnulo mi na věky.
Ó, jeseni! Ty listy tvoje
kéž hrob ten měkce zavějí,
by po skončení žití boje
se dřímalo tam lehčeji!
A slunce... Ne! To z mračen davu
jen ještě chvíli zářit nech,
ať ujistí mne, na mou hlavu
že podzim ještě neuleh’!