Mám rád, když podjeseň jde krajem zádumčivá,
na dálném obzoru ty rudé západy,
kdy slunce vychladlé tak tesklivě se dívá
přes lány požaté a pusté zahrady.
Kdy v celý širý kraj stesk divný ulehne si,
že chodci pozdnímu až srdcem zachvěje,
kdy v ticho hrobové se halí černé lesy
a listím zaváty jsou stmělé aleje.
A stromů větvemi jen někdy slabě svitne
zář slunce krvavá, než shasne naposled,
jak tichá vzpomínka, jež časem hlavou kmitne,
na to, co bylo kdys – a nevrátí se zpět.