Když shasne plamen žití
na světě člověku
a duše vzlétne k bohu,
kde mír dlí od věků,
kde pravé sídlí štěstí
u věčném rozkvětě,
prý člověk zapomene,
co prožil ve světě.
Prý duše jeho volná
tam v božském blahu sní,
a každá chmura v tváři
se v úsměv promění. – –
Já nevěřím, že člověk
tam vyjasní svou líc,
že na ten prchlý život
již nevzpomíná víc.
l kdyby nevzpomínal
již na bolest a žal –
jak moh by zapomenout
na ty, jež miloval?!