Setmělou bloudě přírodou,
unaven hledaje vzpruhu,
potkal jsem po létech náhodou
jednoho z bývalých druhů.
On vždycky mi dobrým přítelem byl,
vždy tytéž měl tužby i snahy –
však života nestejný běh i cíl
nás rozdělil oba tak záhy.
Teď po létech, když jsem jej zase zřel,
tak teplo cítil jsem v hrudi,
a jako kdys, jsem mu sdělit spěl
vše, co mne tíží i trudí.
Já těšil se, že jako před léty zas
jak bratr mi v objetí padne –
však jeho pozdrav, pohled i hlas,
stisk ruky – vše bylo tak chladné.
A zřel jsem, že zapomněl za roků pár
na všechno, o čem jsme snili,
na tužby, snahy a mladistvý žár,
i na ty, kdo byli mu milí. –
A vzdech jsem si: My, již v společných snech
jdem’ cestou života posud,
až do světa širého po létech
nás jednou roznese osud,
což také nám za léta nemnohá
sny dnešní ze srdce zmizí,
což jednou si budeme, pro boha,
všichni tak cizí, tak cizí?!