V kovárně setmělé
zvoní to vesele,
perlíky hřímají
do tvrdé ocele.
A jizba čadivá
hromem se ozývá,
že dech se zatají
při ráně kladiva.
Ruch, jenž kol burácí,
v souzvuku splývá
s písní, již při práci
kovář si zpívá:
„Práce, toť odvěká
sudba je člověka,
a muž – ten ničeho
v světě se neleká.
Zbyl jsi mi k pomoci
perlíku, po otci –
od rána bílého
zni mi až do noci!
Budiž mi ochranou
v trudu a stesku,
rána spěj za ranou
v hromovém třesku!
V ranním zni zášeru
lomoz tvých úderů,
zvuč, když kraj temnota
zahalí k večeru.
V mohutném hřímání
děcku zni do hraní,
uč je znát života
budoucí poslání.
Ženě když nad hlavou
starost se snáší,
potěš ji písní svou
o lásce naší.
Nechať jen slyší tě,
ať zví, již v úsvitě,
v potu že pracuji
pro ni a pro dítě.
Vírou je zkonejši,
z práce své někdejší
že snad jim ukuji
budoucnost šťastnější.
Modli se ranami:
na pouti světem
nechať bůh žehná mi
i mojim dětem!
Práce a pokroku,
stůj nám vždy po boku,
rameno síliž nám
nadšením proroků.
Vtiskni nám do dlaně
kladivo k obraně,
povznes je k výšinám
mohutné ku ráně!
Ať aspoň do hrobu
zazní k nám jednou,
že nad svou porobu
děti se zvednou!“