Na dálném obzoru, tam kdesi za Troskami,
v krvavých červáncích v sen zmírá slunce svit,
dech noci srpnové již táhne zahradami – –
A z nedalekých vil kdes klavír slyším znít.
Sám v šeru naslouchám. To nápěv je tak známý
a tak mne dojímá, že opouští mne klid – –
Můj bože, proč se chvím, až slza vytryskla mi?
Jak mohl nápěv ten mne tolik rozrušit?
Odkud tu píseň znám?! Mně zdá se, jakby zněly
v ní dávno minulých let prchlí dnové šťastní,
a v mysli odnáším se v léta bývalá,
v něž marno toužit zpět, když čas nás od nich dělí...
Vzpomínám – – vzpomínám. A náhle se mi jasní:
Tu píseň matka má mi v dětství zpívala...