Tak rád sem do těch Olšan chodívám
a mám tak rád tu tvrdou jejich půdu:
vždyť tolik v ní již pochováno mám
a sám snad jednou též v ní ležet budu.
Tak rád sem chodím, vše když kryje sníh
a nikde ptáče neozve se z hnízda,
a holých, zasněžených na větvích
svou píseň smuteční jen vítr hvízdá.
I na podzim tak rád tu někdy dlím,
když červenavé listí napadalo
na hroby chudým jako bohatým,
by lehčeji se to tam všechněm spalo.
A v létě též, když v město na pár chvil
se časem vrátím z lůna hor a lesů,
rád spěji sem, bych drahým vyřídil,
že z milých míst jim vřelý pozdrav nesu.
Však nejraděj’ sem chodím na jaře,
kdy kvete hloh a šeřík těžce voní,
kdy celá zem se noří do záře
a každá snítka ptačí písní zvoní.
Tu vše, co z prachu mrtvých rozkvétá,
je plno jarní síly, rozohnění,
že člověku tak prostým se to zdá
zas věřiti a doufat ve vzkříšení...