Z divokých strží a dumavých lesů,
z hlubokých tišin, jež měl jsem tak rád,
na cestu památku s sebou si nesu,
všechno, co podjeseň mohla mi dát:
kytici vřesu.
Ó, zda mi vydrží květy ty rudé?!
Uvadnou, opadnou, než přejde den. –
A jenom jedno mi ze všeho zbude,
jedno si do světa ponesu jen:
vzpomínky chudé.