Tak chodím po nich denně čtyřikráte,
když z domu jdu a když se domů vracím,
a ve vzpomínkách při tom častokráte
se do minulých časů v duchu ztrácím.
Ach, kolikrát jsem běžel po těch schodech,
zvěst radostnou když domů moh’ jsem nésti,
já letěl výš, mně neznámý byl oddech
pro jednu chvíli rodinného štěstí.
A kolikrát jsem po nich kráčel v spěchu,
po rodném krbu divou touhou hnaný,
když domů spěl jsem sobě pro útěchu,
byv jinde sklamán, znaven, utýraný.
Však nejvíc vzpomínám si cesty jedné:
Den březnový byl, zamžený a stmělý,
za deštivého tehdy dopoledne
kdy po nich dolů otce vynášeli...