Zas na konci léta ze známých těch míst
jdu k nádraží samoten lesem:
již podzimu písmo kol všude lze číst:
zamžené nebe a žloutnoucí list
a země pokrytá vřesem.
A vzpomínám tiše uprchlých let,
jež prožil jsem v milém tom kraji,
kdy plálo mi slunce, pták zpíval, žhnul květ,
a pak – jak tu otec šel naposled –
ó, vše to již pouhou je bájí!
A dále ta léta: smutek a tíž,
kdy nitro mi zhořklo až na dno,
kdy marně jsem spěchal ke slunci blíž,
zář jeho mé srdce nezhřála již –
tak bylo v něm pusto a chladno!
Však přece mi ňadro rozkvetlo zas
nadějí novou a žárem,
a v ubohé srdce, lež spálil mi mráz,
se vrátilo jaro, úsměv a jas:
a Ty jsi byla tím jarem!
Tvůj polibek první vrátil mi hned,
co vzala pěst osudu pádná,
že zas plá mi slunce, pták zpívá, žhne květ,
třeba už podzimek v údolí sed’ –
já necítím dnes jeho chladna!
Vždyť novým teď vznětem hoří mi líc
a srdce plá v bouřlivém tluku. – –
Ó, za to vše kéž bych moh’ učinit víc,
než v myšlenkách k Tobě zaletět vstříc
a vděčně zlíbat Ti ruku!