Růže odkvetly,
svadly kosatce –
ach, jak bylo toho léta
jenom na krátce!
Slunce v obzoru
v mlhách zapadlo,
a s ním, jak ten květ, mé štěstí
rázem uvadlo.
Jen ty mraky jdou
v obzor daleký –
vlají, jak by kdos mi dával
s bohem na věky,
jakby chtěly říc’
v letu závrati:
„V světě to, co prchlo jednou,
již se nevrátí!“