Modlím se za tě, tatíčku můj bílý,
jenž záhy tak jsi od nás odešel,
by úděl tvůj byl věčný mír a klid,
bys na trud světa mohl zapomnít
v tom kraji neznámém, kam’s odletěl.
A vědomí, že’s opustil své děti,
kéž netíží tě věčném ve spaní,
a jestli přec v těch dálných končinách
cos pojiti má tebe s námi v snách,
pak buď to víra v lepší shledání.
Modlím se za tě, sivá matičko má,
za lásku tvou a péči někdejší,
by v žití tvoje skromné, intimní,
vždy plálo slunce, byť i podzimní:
sic nehřeje, však přece skonejší.
Modlím se za vás, sestro má i brate,
až nebudeme spolu jedenkrát,
kéž nestanete nikdy v samotě,
kéž naleznete v tomto životě
vždy někoho, kdo chtěl by vás mít rád.
Modlím se za vás, kteří dobra květy
jste v bludnou cestu moji sypali:
za každičký ten prostý míru květ,
jejž dali jste, by zkvet vám celý svět,
a samé růže v srdci vzrůstaly.
Modlím se za vás, kteří hrubou rukou
jste sáhli do mých illusí a snů,
že bez srdce jste s někým jednali,
kéž výčitka ta nikdy nezkalí
vám klid a mír všech příštích žití dnů.
Modlím se za vás, děti našich dětí,
kéž budoucnost vám lepší svitne vstříc
z té práce těch, již dávno zemřeli –
a mějte to, co my jsme neměli:
míň záští k bratřím, za to lásky víc!