To štědrý večer byl – však ne, jak v básních bývá,
kde zvony hlaholí, kraj zavát je a tich;
to šerý večer byl, kdy v hustou mhu vše splývá,
jež padá na město, kde bláto v ulicích.
To večer nevlídný, kdy každý s touhou tíhne
v kruh drahých duší svých, kde jásot, smích a ples;
jsou pusta náměstí – jen tu a tam se mihne
stín chodce, na cestě jenž opozdil se kdes.
I já se opozdil a ku domovu chvatně
postranní ulicí jsem s touhou v duši spěl,
když v svitu luceren, jež plápolaly matně,
jsem ženštin několik na rohu státi zřel.
Ty ženy ubohé tak pozdní chodec vídá
v ulicích setmělých vždy za večera stát:
je osud přinutil, snad neštěstí, snad bída,
za bídných grošů pár svá těla zaprodat.
V tom kalu velkých měst to zjev je všední, známý,
a bez povšimnutí jdem dále kolem nich,
však na ten štědrý den to přece pohne námi,
jak zříme je tak stát, kdy všude ples a smích.
V těch chvílích radosti, tak vlídných a tak klidných,
kdy každý cítí mír tak svatý ve hrudi,
jak může býti vám, vy nejbídnější z bídných,
když lepší myšlenka se ve vás probudí?
Když některá snad z vás se rozpomene zpátky
na dětské svoje hry, na nevinnosti věk,
snad mnohá znala z vás též otce, něhu matky, –
ó, jak vám musí být za takých vzpomínek! –
Těch teskných myšlenek spád hlavou se mi řítil,
jak s oním večerem kol vás jsem rychle spěl.
A tehdy poprvé jsem vaši bídu cítil,
a tehdy poprvé jsem s vámi soustrast měl!