Ach, jak často odhodit chcem tu číši,
hořkou číši, píti již dává život,
a vždy přece něco nám v nitru káže:
vypij až do dna!
A my pijem za douškem zvolna doušek,
nechť se při tom hořkostí hrdlo svírá,
přece stále nemáme dosti síly
odvrhnout kalich.
Pijem dál a čekáme při tom stále,
po létech snad přece že aspoň jednou
při posledu kapka nám sladká svlaží
vyprahlá ústa.
Zda však jeden okamžik onen míru,
ze dnešních jenž zasvitne jednou strastí,
smyje vše, čím rozryto čelo zatím,
smíme-liž doufat?