Loď černá letí po moři,
jak duch se mihne tmou.
Při západu se vynoří,
a když zas východ zahoří,
již mizí pod vodou.
Loď černá jako ďábel sám
se táhne obzorem,
bez klidu prchá v náruč tmám
a mihne se zas jako klam,
jí věčný cíl je zem.
Jak myšlenek se řítí roj
loď s černým plachtovím,
dál vrhá se vln ve příboj
na věčnou pouť, ve věčný boj.
Kam letí?! – – Nepovím.
Na lodi zástup lidí zřít,
když letí podél skal –
hruď mnohou zříš se touhou chvít;
však břeh se zase bleskem kmit,
loď mrtvých jede dál.
Tak hluboko ta stará báj
nás v mysli dotkne se.
Jdem’ za svým cílem světa kraj –
když blízek jest nám štěstí ráj,
proud zpět nás zanese – –.
Loď černá letí po moři,
jak duch se mihne tmou;
při západu se vynoří,
a když zas východ zahoří,
v ráz mizí pod vodou.