Dnes vzpomínám. To dávno. Úsvit vzplál,
a slunce vzešlo noci mlhou temnou,
a v jeho záři ruku jsem ti dal,
bys cestou života šla se mnou.
Dnes vzpomínám. Ty’s vzala ruku mou,
ó, co se něhy ve tvém oku smálo!
a sami šli jsme širou krajinou,
a slunce výš a výše plálo.
Dnes vzpomínám. My dál tak chtěli jít
a spolu nésti neštěstí i štěstí –
však náhle v mrak se stajil slunce svit,
a my jsme stáli na rozcestí.
A cesty naše rozešly se v dál,
já hleděl za tebou, jak mizíš v šeru – –
Dnes vzpomínám. Proč osud nepopřál
mi s tebou jít až ku večeru!?