Hrob tichý tmí se v šeru,
kde šumí doubrava,
na hrobě lilje bílá
a růže krvavá.
Když po západu táhne
večerní krajem chlad,
růže se k lilji sklání,
ji líbá nastokrát.
A zdá se, tma když čirá
se snáší dálavou,
že ti, jež hrob ten skrývá,
v těch květech šťastni jsou. – –
Až nás i jednou spolu
smrt pojme v objetí,
až všechno světa štěstí
jak přelud odletí,
v tom hrobě, tam chci dřímat,
kde šumí doubrava;
z tvé duše lilje vzroste,
z mé – růže krvavá.
A vždy, když noční chmury
kraj celý zakryjí,
ret můj, ta růže, zlíbá
tě – bílou liliji!