Ten lid náš, to je Kristus umučený,
osudem krutým na kříž věčně vbitý
a od celého světa opuštěný,
dlaň zbodenou má, trny v čelo vryty.
K posměchu všem jsou naše svaté city,
i otčina i rodné naše stěny,
i jazyk otců jimi zneuctěný.
jejž ceníme si jako poklad skrytý.
Jen málokdy nám zasvitne den míru
jak zlaté slunce skrze bouřné mraky –
dál prázdníme ten trpký sudby kalich.
Lid marně k nebi pozvedá své zraky,
jak tázal by se: „V bojích neustálých
kdy nad námi se sklene duha smíru?!“