Když slunce shasíná, a zvolna do krajiny
v mlčení hlubokém se dlouhé kladou stíny,
než mlha houstnoucí zem spící skryje cele,
rád lesy jezdívám, jež pusté jsou a stmělé.
Kdy ticho posvátné, jež s nebe níž se sklání,
nic více neruší, než někdy koní ržání,
neb vyplašený pták se v houšti vzbudí časem
a jeho teskný hlas tak jemně doléhá sem.
A v svitu měsíce, jenž mlhami se dívá,
cos jako božský mír až ke dnu duše splývá,
jež jindy zmítaná, teď v blahé padá snění
o klidu, souzvuku a věčném utišení. – –