Jiný národ mužů svých vlastnosti
V zpěvích zpočísť chlubně zná,
Ale Čech svých koryfeů ctnosti
V útroby své vděčné pojímá –
Zde však máme jediné jen jmeno
Ve mateřské řeči své,
Jmeno: „Otec“ budiž vysloveno,
Jímž Tě žácstvo Tvoje zve!
Dovol tedy, ať vždy Tebe zveme
Jmenem Otce, jež zní srdečně,
Věrnýmť srdcem Tebe milujeme,
Jako dítky přímě a vděčně.
Nechť Ti jiný jiné jméno dává,
Jakéž zásluhám Tvým přisluší,
Žák Tě prostý všude zachovává,
Jako syn rodiče v své duši.
Vy, již ztrátu svého učitele
Nyní jinochové kvílíte,
Vy Jej aspoň snahou duše celé
Matce zemi české vrátíte;
Každý z vděku pěstuj krásné růže
A lilie něžné, bledavé,
Ať Mu věnec splésti může
Z barev drahé vlasti české své.
V jinou zemi bera se sesterskou
Přijmi, Otče! přání žáků svých,
Přání vřelé, jež Ti duší českou
Přinášíme co květ zásluh Tvých:
„Šťastná hvězda žití světiž Tobě,
Kudy jenom stoupí noha Tvá,
V každém místě, též i v každé době
Nebe ať vše blaho své Ti dá!“