Aj, proč, druzi dobří! zakaleným okem Vůkol sebe smutně zíráte? Ronící proč slzu valným tokem S tváří, jindy jasných, stíráte?
Zdaž přátelé vaši, bratří drazí Opustivše vás šli v krutou seč? Čili v milou vlasť se vdrali vrazi, A jí hrozí zhoubou jejich meč?
Neb se proto slza vaše řine, Že váš druh některý klesá v rov? Že snad ten, jejž ruka vaše jižjiž vine, Věnec máte klásti na příkrov? –
„Ni přátelé, ani bratří drazí Opustivše nás šli v krutou seč, Aniž v dobrou vlasť se vdrali vrazi, By zde zhoubu šířil jejich meč.
Rovněž slza naše se neřine Nade ztrátou druha milého, Ale ruka jiný věnec vine, Věnec vděku srdce bolného;
Neb učitel, kterýž um náš pěstil, Opouští dnes Uměn zdejších chrám: Aby jinde dráhu vědám pěstil, Dává navždy „s Bohem“ žákům nám!
Již ho pro nás není! k vznešenému Přestal vzbuzovať nás k umění, V němž se krásná duchu mladistvému Odevírá dráha k spasení!
Proto jsme tak smutně ubíraly Se dnes ve Uměn přeslavných chrám, Proto posud kanouť nepřestaly Slzy bol jevící s oka nám.
Proč právě nás, jichžto srdce lnula K Němu užším poutem milosti, Proč právě nás nyní neminula Trpká tato střela žalosti?
Proč právě nám, Moravo ty družná! Záviděla’s vůdce, pastýře? Proč právě my, jak tvá mládež pružná, Nemáme míť štěstí v té míře?“
Cookies on Poetry Cove