Zajde slunko za tmavé hor stěny, Ztemní den se, zhasne jeho svit; A již v náručí, ach! trpké změny Budou trudných synů srdce bít;
Žádná slasť na světě stálá není, Každou zmaří závistivý trud, Dnes je blaha kvítko v rozvíjení, Zejtra strhne je zlob divý prúd.
Toho důkaz naše srdce cítí, Neboť s mužem, jenž nás k dobru ved’, Tam kde jasné pravdy světlo svítí, Žijem dnes co žáci naposled.
Ó, to byli pro nás blazí dnové, Ty když, pěstiteli milený! V mladých prsou budě city nové: Ved’s nás k znání svaté Uměny.
Ó, to byly pro nás blahé chvíle, Tvá když, dobrý učiteli! péč Vázala nás v dědictví přemilé, V slavných předků libozvučnou řeč.
Vyplň hlase, z duše zkormoucené City vřele dobrodinci jev, Ztvrď, že synové jsme Slávy kmene, Že nám v žilách vděčná proudí krev.
Drahý! vděk, jenž prsa kojí, Přijmi od nás, věrných žáků svých; Lepší odměnu za snahu Tvoji Bůh dá Tobě jednou v nebesích.
Morava nečeká déle – Nás prochvívá bol a žal, Ztratiliť jsme učitele, Jehož každý miloval.
Srdce k Tobě láskou planou, Tys nás k vědám, k umám ved’; Slze s očí všem nám kanou, Žijem s Tebou naposled,
Dnes co žáci naposled.
Cookies on Poetry Cove