Otče drahý! snad ještě spíš,
Co se děje, o tom nevíš;
Jenom oknem ven
Semo na nás se podívej
A pak radostí zaplesej;
Z lože zmizel sen,
A nám z něho krásný,
Jako nebe jasný,
Zkvetl slasti den.
Šedesátkrát zmládly sady,
Tolikkrát jich sstárly vnady
S Tebou, otče náš!
Jako dítě vedly Tebe
Ve nevinných slastí nebe,
Jak to ještě znáš;
„Mladý věk jest krásný,
Jako nebe jasný –“
S slastí říkáváš.
Pak jsi kráčel – jinoch mladý –
Růžovými žití sady
Tok co proudných sil;
Vůkol Tebe vykvétaly,
Na Tě se čárovně smály
Růže ladných víl;
„Juna věk jest krásný,
Jako nebe jasný –“
Často’s k nám mluvil.
Z růží juna muž se’s zrodil,
Statně žitím by’s se brodil,
S Tebou choti šla;
Člun Tvůj šťastně žitím plynul,
Dítky vroucně’s k ňádrům vinul,
Jež Ti podala.
„Muže věk jest krásný,
Muže věk jest spasný –“
Řeč Tvá bývala.
Nyní věku branou úzkou
Kráčíš stezkou kmeta kluzkou;
Ó, jak blaze Ti!
Zdaž ne opět v zanícení
Zvolať možno Tobě není,
Jako jindy vždy?
„Starcův věk jest blahý,
Plný sladké snahy –
V dítek náručí.“
Otče drahý! již již nespíš,
Kéž nás přece zde uslyšíš
V narozenin den;
Radosť větší hned pocítíš,
Když kol sebe nás uvidíš,
Jsmeť my Tvoji jen.
Dítky Tvoje pějí,
Blaho Tobě přejí
V narozenin den. –