Nemysli, milý bratříčku!
Že jsem na Tě zapomněl,
Že Ti k svátku ni z veršíčku
Lyry mé cit nezavzněl.
Umky všecky v díle byly,
Ano i Apollo sám,
Aby přání vyrobily
Reginám a Ludmilám.
Pastýřové zpívávali
Nevědouce o Umkách,
A děvy je věnčívaly
Neslyševše o dumkách.
Kde jsi, věku blahoplodý,
Kde vřel pramen Kastalský
V srdci pěvce písněrodý,
Jako oheň Vestalský?
Nyní všecko rozdvojeno,
Darmo souzvuk se hledá;
Co kvetlo, byvši spojeno,
Vadne, hyne, ubledá.
Každý štěstí venku hledá,
Básník Umky chytá, bloud!
Ač štěstí jen v srdci sedá,
Kdež se prýští básní proud.
Nebudu na Musy čekat,
Sám si struny naladím,
Nechám vlastní cit v ně vtékat,
Ohlas v řádky posadím.
V letě, v zimě jest zelený
Trvanlivý zimostráz:
Tak Tvůj život neumdlený
Potrvej po všechen čas.
Přes květnaté luhy vane
Lahodě zefír blaze;
Kéž Ti štěstí povždy plane
Žitím květné po dráze!
Okolo se jílmy plete
Réva hrozny krášlená;
Kéž Ti věrně choť Tvá kvete
Prostřed dítek blažená!
Takli se Ti bude díti,
Pevně pak v té víře stůj,
Že upřímnou radosť míti
Bude věrný bratr (přítel) Tvůj.