Což to zpromrzelá věc,
Strhá-li si dratev švec!
Mnohem horší ještě,
Zláme-li si kleště;
Musí tahať kůže
Zubama, jak může.
Nejhorší ze všeho,
Kdo na básnířského
Chce si sednouť hřebce
Maje prosu v lebce.
Může jak chce nutiť, prosiť;
Dlouhý nos přec musí nosiť.
Tak se i mně dělo,
Když se mi zachtělo,
Skládati básničky
A zprávné veršíčky!
Nechám jej přivésti,
Aby mě donésti
Ráčil na Parnas,
Bych nesrazil vaz.
„Co? pouhého rýmovníka
Nosiť bych měl jak básníka?
Toby se mi zdálo!
Vždyť by se mi smálo,
Co koní ve světě jest,
Svou bych ztratil cenu, čest!
Takovýchto veršovníků
Jesť co much a komáříků.
Kdybych i ty nosiť měl,
Sto hřbetů bych míť musel!
Kdo se bojí, že krk srazí,
Ať se rač – na oslu plazí!“
Tak si na mne zařičel,
S ousměškem pryč odletěl.
Co jsem smutný měl dělati,
Než za uchem se škrabati,
Péro zlostí odhodiť,
Na básnění nemysliť!
Kéžby tak Apoll každého
Sluhu nepovolaného
Záhy odstrašil –
By čas nemařil!