Na perutích pomíjejících věků Odnesl se opět jeden rok; Ach! tak mijí rychlý rok člověku Za rokem, co proudných vlnek tok.
S vlhkým okem „s Bohem!“ jemu dává Člověk louče se s ním bezděky, Se zpomínkou na bol, štěstí hrává, Jež s ním srostly – zmizly na věky.
Blahý, komu kvetly slasti růže, Lilie neb spásy v jeho dnech, Ten naň slastně zpomenouti může Žele jeho rychlokřídlý spěch.
Komu šípy bolu srdce tiché Ale co nepřítel rozerval, Ten smaž z duše viny jeho liché, Jakby v zapomenutí je dal.
Nový rok zas nové věnce nese, Miláčkům svým aby slávu dal: I toul strastí se mu v rukou třese, Ňádra jiným krutě by proklál.
„Nechť též mezi vyvolence jeho Vy patříte s svými přátely; Nechť Vám blaha, štěstí všelikého Štědrou měrou také nadělí!
Kéž Vám stálé zdraví s očí září, Jichž by truchloty mrak nezkalil, Kéž by spokojenosti Vám s tváří A radosti květ se nevzdálil!
Já pak snažně z srdce upřímného Přízně Vaší stříc chci v dálší čas, Bych za Vaši lásku přání svého Mohl Vám podati za rok zas.
Kéž Ty mezi vyvolené jeho Také patříš, drahý bratře můj! By Ti blaha, štěstí z rohu svého Hojně podal klidný ve klín Tvůj!“
Cookies on Poetry Cove