Tu, jehož štěstí, sláva nepoznala,
Spí v tmavém země lůnu mládenec;
Jím, ač byl sprostý, Musa nehrdala,
A melancholie byl milenec.
Měl dobré srdce, ducha upřímého,
A za to boha odplatitele;
Dal chudým, co měl – slzu oka svého,
Dal jemu Bůh, co žádal – přítele.
V tu svatou skrýši nenahlédej mnoho,
Co jeho křehkosť, a co byla česť;
Toť obé trna složil před trůn toho,
Jenž milým jemu otcem, bohem jest.