Tenkrát když se jasná hvězda skvěla
Na obloze mého života,
A mé nebe hustá mrákota
Tmavým rouchem ještě nepotřela;
Abych svého štěstí užil zcela,
Uvedla mne bohů dobrota
K Tobě, a Tvá čilá ochota,
Mistře! vlídným okem na mne zřela.
Ó, jak radostí se duše chvěla,
Když Tvých řečí věhlas, krásota
Slovem z pravdy útrob v srdci zněla!
Tu jen jednu tužbu duše měla,
Jen tu: „Aby všecka mladota
Z celé vlasti Tebe slýchat spěla!“
Aby spěla k Tobě z vlasti celé
Slýchat pravoslavných hovorů,
Aby s věděním i pokoru
Šlechetně kradla od učitele,
Aby dráhou ctnosti spěla bděle,
Jdoucí ze škol v světa prostoru;
Aby bezpraví a příkoru
A hřích všechen potírala směle.
Aby silná na duši a v těle
Strážila svou českou oboru,
Domu svého uhájila skvěle.
Slovanské duše nejsou z ocele,
České srdce není z mramoru:
Protož díky Tobě! – díky vřelé!