Zvony mají duši též;
mají srdce z jasných kovů,
ať to stříbro, ať to spěž,
rozumět chci jejich slovu.
Zvučí, hučí, hřímají,
pláčí, až to srdce chytá,
modlí se a zpívají,
ve zvonech je duše skrytá.
Láskou chví se, soucitem,
volají až do oblaků
za člověka, smutnou zem.
Bůh je slyší ukryt v mraku.
Bůh ví, že bych v zvonu kryt
místo toho kusu mědi
srdce své chtěl pověsit
našim vrahům k odpovědi.
Pálí to v něm, bouří to,
neumlká, bouří znovu,
Bůh ví, že je ulito
také z dobrých, čistých kovů.
Srdcem tím bych ze všech sil,
jež vrou žilou, planou z oka,
ve zvon jednou udeřil,
až by vzduněl ze hluboka.
Udeřil bych na poplach
pevně do všech světa úhlů,
co na tom, že srdce v snách
kladli by pak v chudou truhlu.
Že by mrtvé padlo v ráz
roztříštěné, zkrvavělé,
jen kdyby ten jeho hlas
slyšeli juž v zemi celé.