Zvony, zvony! Ony zněly
srdci svými kovovými,
a ta naše, plná lásky,
bila v jeden souzvuk s nimi.
Kolem nás tak ticho bylo,
jen ty zvony z dálky zněly,
a my jsme je poslouchali
ruku v ruce, oněmělí.
Zněly mírem, zněly touhou,
zněly hudbou v města tiši;
Bože, člověk s láskou v srdci
co v těch zvonech všecko slyší!
Sedím sám tu, v srdci prázdno,
o illusi jednu chudší,
však ty zvony, zvony, zvony
dosavad mi v duchu hučí.
Zněly slibem, zněly láskou,
zněly jako požehnání,
jakoby to vyzváněly
srdci mému z mrtvých vstání...
Šel jsem zas tam, kde nám zněly,
myslím zrovna rok je tomu,
horko v hlavě, tíhu v nohou,
vlekl jsem se tudy domů.
Zas jak tehdy zněly zvony!
Poslouchám je, tiše stanu.
Zdálo se mi, že to zvoní
jenom velkou smutnou hranu...